záhady - utrpení
Prostá francouzská selka Marthe Robinová byla údajně stigmatizována a celých padesát let se prý živila pouze jedinou hostií denně. Byla skutečně Bohem vyvolenou ženou, nebo se stala nástrojem fanaticky zaslepené náboženské kliky?
Marthe Robinová se narodila v roce 1902 na statku u Châteauneuf-de-Galaure v departementu Drôme jihozápadně od Grenoblu jako páté dítě svých rodičů. Již v dětství onemocněla tyfem, který natrvalo oslabil její tělesnou konstituci. Školu opustila velmi záhy a pomáhala svým rodičům na statku. V 16ti letech upadla po zánětu mozku do pezvědomí, a když po dvou letech opět procitla, začaly se na jejím těle projevovat první známky ochrnutí. Po dalším stavu bezvědomí v roce 1927 a po těžkém žaludečním onemocnění jedla a spala stále méně a méně.
Vesničané a místní kněz se o Marthe po dobu její nemoci starali, často jí navštěvovali, mluvili sní a modlili se k ní. Časem se začali objevovat různé zvěsti. Lidé si šuškali, že se dějí tajemné věci, že Marthe nese na těle Kristova stigmata a že jí na Velký pátek z rukou, nohou, z čela a z boku kape krev. Jiní zvědavci si zase chtěli potvrdit nebo při návštěvě osobně zjistit, že Marthe je skutečně posedlá ďáblem, který jí opakovaně vyhazuje z lůžka.
Konečně se rozšířila zpráva, že Marthe už vůbec nejí ani nepije, že žije z jedné hostie denně, a přesto nehubne, že je každý pátek stigmatizována, že může uzdravovat nemocné a má vize. Přicházeli stovky lidí, aby na vlastní oči spatřily domnělý zázrak. Kněz informoval příslušného biskupa a snažil se zástupy návštěvníků usměrnit.
Založení charitativního díla
V roce 1936 byl k lůžku nemozné ženy povolán jistý páter Finet. Měl dokončit úkol, který Bůh Marthe údajně svěřil, totiž založit na znamení lásky k bližnímu školu a útulek. Páter Finet zorganizoval první sbírku a získal získal tak nezbytné proštředky na stavbu útolku, který měli obhospodařovat zbožní laici. Roku 1981 již bylo k dispozici tolik peněz že stačily na stavbu nádherné baziliky. Ke komplexu pak přibyla zemědělská škola pro 1500 žáků a domov pro staré lidi. Tyto instituce se staly jádrem katolické charitativní organizace, která se později dále rozšiřovala a á dnes pobočky po celém světě.
Kromě těchto bezesporu pozitivních výsledků však vyvolalo působení Marthe Robinové a jejích pomocníků kritiku, a to i v církevních kruzích. Bylo jim vytýkáno, že k Marthině lůžku smějí přistoupit prakticky jen lidé, které vybere páter Finet, a že k ní téměř nesmějí ti kdo je dobře znali, totiž obyvatelé vlastního městečka Châteauneuf-de-Galaure. Za návštvu u Marthe se muselo platit vstupné a podmínkou bylo dokonce i absolvování několikadenních duchovních exercicií. Tato cvičení však zájemci o setkání většinou odmítali, že byli v jejich průběhu denně po osm hodin vystaveni nesnesitelně oupujícím přednáškám.
Pokud se někdo přes všechny těžkosti dostal do Marthina domu, nemohl stignaci potvrdit, protože musel zůstat v předepsané vzdálenosti od lůžka a rány nerozeznal. Stejně tak nebylo možné dokázat, zda se Marthe skutečně živí jednou hostií denně. Nemocná sice tvrdila, že se podrobí lékařské kontrole, pokud jí to ovšem přikáže biskup. Toto nařízení sice přišlo, ale příliš pozdě. Marthe totiž zemřela roku 1981, dříve než mohla být přemístěna na odborné pozorování.
Jak tento zázrak posuzovat?
Z dnešního lékařského hlediska není možné, aby člověk přežil několik desetiletí bez jídla a pití. Jedná se snad v přápadě Marthe Robinové o dosud neznámí fenomén? Můžeme zde mluvit o zázraku?
Devět let po Marthině smrti se začalo připravovat její blahořečení. Jeden po druhém vypravovali světci o křížové cestě, kterou Marthe prožívala každý týden od čtvrtečního večera do pondělního rána. Všichni vypovídali, že noc co noc plakala krvavé slzy a že jí duše opouštěla tělo. K charakteru těchto výpovědí je však nutno cosi dodat: svědkové se totiž rekrutovali výhradně z řad oněch vyvolených lidí, kteří jako jediní bývali Marthinou svitou k nemocné vpouštěni.