Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jevy ?!?

4. 10. 2007
Naše fascinace nadpřirozenými jevy

Tajemné a nevysvětlitelné jevy patří – a odjakživa patřily – k životu. Čas bez tajemství nikdy neexis-toval. Vedle bytostí důvěrně známých se svět hemžil i bytostmi neznámými – podivnými lesními stvo-řeními, prazvláštními mořskými obludami, tajemnými úkazy na nebesích. Ve skrytu věcí, které bylo zřetelně vidět a slyšet, se tajily jiné, které byly patrné jen zpola – mlhavé obrysy mizející za rohem, kroky znějící v prázdném pokoji, slova zaslechnutá na místě, kde nikdo nebyl.
I lidé, kteří takové úkazy nezažili na vlastní kůži, slyšeli o rozmluvách s nebožtíky, o posedlosti zlými duchy či o únoscích ze vzdálených hvězd na létajících strojích. To jen na vyšlapaných chodnících každodenního života někdy zapomínáme, že po obou stránkách cesty se nalézají věci, které nedoká-žeme předvídat ani vysvětlit.


Přijmout, věřit, odmítnout

Při setkání se zážitky z říše na hranici skutečného se lidé obvykle kladou otázku, jak je nejlépe začlenit do řádu svého všedního života. Reakce na tajemné a nevysvětlitelné jevy se liší podle jednotlivých dějinných období a kultur i od člověka k člověku. Dokonce i v kroužku blízkých přátel vyvolá otázka „Věříte na duchy?“ odpovědi od bezvýhradného přitakání po posměšnou skepsi.
Nejjednodušší odpovědí je ovšem přitakání. Britský antropolog Edward Evan Evans-Pritchard prohlá-sil o afrických Zandech, že „jim schází naše představa, přirozeného´. Čarodějnictví je pro Zandy běž-nou záležitostí, na níž není nic mimořádného.“ Existence paralelního řádu věcí je považována za sa-mozřejmost v řadě společností různě po světě. Pro Austrálce například duchové Doby snění nejen stvořili svět, ale jsou i nadále součástí jejich každodenního života i celého přírodního řádu, v němž se projevují jako hromy a blesky.
V některých kulturách se však objevují jedinci, kteří se domnívají, že vědí víc než jejich soukmenovci, hromy a blesky prohlašují za znamení Boží nelibosti a sny pokládají za střípky skrytého řádu, jejž dokážou sami – jako kněží či kouzelníci – vyložit. To je cesta víry, která udávala ráz reakcí na tajemné jevy po většinu známých dějin. Například po celý středověk bylo veškeré myšlení pod kontrolou stá-vajícího náboženského řádu. Na Východě bylo sešněrováno nepohnutelnými tkanicemi víry; v Evropě byla jedinou autoritou církev, která měla pro každou událost nezpochybnitelný výklad. Měla-li jeptiš-ka zbožná vidění, sestoupila na ni milost Boží; zmítala-li se v křečích, posedl ji zlý duch. Papež Ino-cenc VIII. vyslovil roku 1484 politování nad tím, že „mnoho osob obojí pohlaví se oddalo ďáblům, inkubům a sukubům a z popudu Nepřítele lidstva neváhají páchat ty nejodpornější hanebnosti a oddá-vat se nejhnusnějším zhýralostem, vystavujíce tak své duše smrtelnému nebezpečí“- Ve snaze zachrá-nit křesťanské duše před zatracením zahájila církev rozsáhlé hony na čarodějnice, při nichž skončily na hranici statisíce lidí.
Nevyhnutelnou odpovědí na cestu víry je cesta odmítnutí. Když byly v 17. století ve Švédsku desítky lidí upáleny na základě obvinění z kacířství, vznesených dětmi, začali si i ledé, kteří byli o existenci ďábla upřímně přesvědčeni, klást otázku, zda je skutečně vinen vším tajemným zlem. V roce 1768 již mohl anglický kazatel John Wesley konstatovat, že „většina Angličanů, a dokonce i většina vzděla-ných lidí v Evropě, vykázala všechno líčení čarodějnic a duchů do oblasti pouhých babských povída-ček“.
To byl věk osvícenství a zdálo se pouhou otázkou času, kdy věda, která poskytla odpověď na tolik tajemství, vyřeší i ta zbývající. Vědci, jimž připadla úloha jakýchsi hlídacích psů společnosti, odmítali duchy jako výplody fantazie a německý lékař a fyziolog Herman von Helmoholtz rázně odmítl i pou-hou možnost telepatie: „Ani svědectví všech členů Královské společnosti, ani důkazy mích vlastních smyslů by mě nepřiměly věřit v možnost přenosu myšlenek od jedné osoby k druhé mimo uznávané kanály vnímání. to zhola nemožné.“ Jiní představitelé vědy prohlásili, že vzhledem k tomu, že stoleč-ky se nemohou pohybovat samy od sebe, je třeba takové případy přičíst svalovému působení lidí, kteří sedí kolem nich; jiní zase prohlašovaly, že hypnóza je klam a že hypnotizovaní lidé, kteří prohlašují, že pod chirurgickým nožem necítí žádnou bolest, lžou, aby se zalíbili hypnotizérovi.


Smést důkazy ze stolu

Britská spisovatelka Catherine Croweová přišla roku 1848 s výrazem „noční stránky přírody“, jímž označovala „zahalený výsek přírody, který věda odložila s pocitem, že nezasluhuje její pozornost, neboť nová fakta, která nezapadají do starých teorií, jsou nepohodlná a není dobře na ně upozorňovat“. Necelých sto let nato prohlásil Walter Franklin Prince z bostonské Společnosti pro parapsychologický výzkum, že neobvyklé a nevysvětlitelné jevy jsou pod vlivem jakéhosi kouzla, díky němuž se i jinak inteligentní lidé vzdávají obvyklého úsudku a smetají důkazy se stolu způsobem, který by jim v jiných otázkách nepřišel na mysl. Přesto byly lékaři ve třicátých letech 18. století při pozorování francouz-ských konvulzionistek od svatého Medarda zaskočeni, když viděly napohled normální lidi provádět kousky, které byly za hranicemi fyzikálních možností. A o sto let později několik předních vědců té doby dosvědčilo neobyčejné schopnosti „elektrizované“ Francouzky Angélique Cottinové, která doká-zala posílat nábytek vzduchem. Tyto jevy se nepodařilo vysvětlit.
Tato „nepohodlná“ fakta, která vědecký svět přehlížel, vedla v roce 1882 k založení londýnské Spo-lečnosti pro para psychologický výzkum a posléze i obdobných společností jinde ve světě. Ve své první řeči k této Společnosti jeden ze zakladatelů, profesor Henry Sidwichk, poznamenal: „Je skandál-ní, že o skutečnosti těchto jevů je třeba stále ještě vést spory; ačkoli svou víru v ně potvrdilo tolik kompetentních svědků, vzdělaný svět k nim stále ještě zaujímá nedůvěřivý postoj.“
Víra a nedůvěřivost spolu v případě mnoha témat této knihy soupeří dodnes. Miliony lidí se na základě vlastních zkušeností přesvědčily, že úplněk má vliv na lidské chování; vědci, kteří pro toto tvrzení nenacházejí důkazy, je však odmítají jako iluzi. Podobně věda nemá místo pro proutkaře, kteří poru-šují známé přírodní zákony, a to i navzdory tomu, že proutkaři po celém světě úspěšně nacházeli vodní prameny, ukazovaly horníkům, kde hledat vzácné kovy, a dokonce vystopovali i na velkou vzdálenost vrahy na útěku před zákonem.


Zkušenost

Nevysvětlitelné jevy jsou si po celá staletí pozoruhodně podobné. Staří Řekové zaznamenali příběhy, v nichž se vyskytují duchové. Římané si vyprávěli o strašidelných domech. Neexistuje kultura, která by neznala tradici komunikace živých s mrtvými. Známý americký filosof William James roku 1897 napsal: „Tyto jevy jsou tu, rozesety po celé ploše dějin. Kdekoli otevřete jejich stránky, najdete úkazy popisované jako věštby, inspirace, posedlost ďáblem, zjvení, trans, extáze, zázračná uzdravení či při-volaná nemoc, a okultní schopnosti vlastní některým lidem…A nikdy nebyly tyto věci tak bohatě do-loženy jako dnes.“
Změnil se jen způsob, jímž na tyto události reagujeme. Například na existenci takových poltergeistů již asi sotva asi někdo přistoupí – byť za něco normálního tyto jevy také nepovažujeme. Nemůžeme se vydat cestou víry a považovat je za projevy „hřmotících duchů“, protože po nějakých vnějších činite-lích tu není ani stopy. Můžeme sice mávnutím ruky všechno svést na „nezvedné děti“, ani to však jistě není celá pravda. Začíná naopak převažovat přesvědčení, že poltergeisti jsou ve skutečnosti projevem nějaké dosud nepoznané síly lidského ducha.
Přijetí, víra i odmítnutí nás mohou svést ze stopy. Patrně nejbezpečněji dojdeme k porozumění cestou zkušenosti. Ta začíná tím, že každý příběh považujeme za událost, která se skutečně stala. To zname-ná, že ji nekriticky přijmeme: pokud někteří lidé tvrdí, že je unesli mimozemšťané, je pravděpodobné, že ve skutečnosti neodcestovali dál než na hranice vlastního vědomí. Proto však celý příbě nemusíme odmítat jako čirou fantazii, ani jej překrucovat, aby vyhovoval konvenčním zákonům vědy.
Každá z událostí popsaných na těchto stránkách byla v době, kdy se stala, skutečnou záhadou. Některé se podařilo rychle vysvětlit, jiné musely na své vysvětlení nějaký čas čekat nebo nebyly vysvětleny dodnes. Samo vysvětlení nám pak mnohdy prozrazuje více o povaze člověka než o povaze přírody – to však není nic nečekaného, uvážíme-li, že náš vnitrní život v sobě skrývá záhady stejně nevysvětlitelné a tajemné jako cokoli ve světě kolem nás.